Družstevní a komunitní bydlení ve 20. století

Družstevní bydlení není vynález socialismu. Ve 20. století prošlo v Evropě třemi vlnami, od vídeňských osadníků přes Siedlung Halen až po dánský cohousing a curyšská družstva. Co odlišovalo Západ od Východu a na co mohou české obce navázat?

Družstvo není vynález socialismu

V Česku si pod slovem družstevní byt většina lidí představí panelový dům ze 70. let. Družstevní a komunitní bydlení je ale mnohem starší a mnohem pestřejší. Ve 20. století prošlo v Evropě třemi vlnami: svépomocí a zahradními městy po roce 1900, velkými organizacemi po roce 1945 a návratem malých skupin obyvatel od 70. let. Všechny tři vlny mají co říct obcím, které dnes hledají cestu k dostupnému a kvalitnímu bydlení.

První vlna: lidé si stavějí sami

Na přelomu 19. a 20. století vznikala bytová družstva v průmyslových městech jako odpověď na bytovou nouzi. V Německu jim pomohl družstevní zákon z roku 1889, který umožnil zakládat družstva s omezeným ručením. V Nizozemsku bytový zákon z roku 1901 otevřel neziskovým bytovým spolkům přístup k veřejným úvěrům. Z těch spolků vznikly dnešní bytové korporace.

Nejsilnější příklad svépomoci nabízí Vídeň po první světové válce. Lidé v bytové a potravinové nouzi zabírali pozemky na okraji města a stavěli si domky se zahradami. Kolem roku 1920 bylo v hnutí organizováno asi 40 000 osadníků v přibližně dvou desítkách spolků. Z divokých záborů vznikla uznaná osadnická družstva, například Rosenhügel nebo Friedensstadt. Osadníci odpracovali část stavby sami a hodiny se jim započítávaly jako podíl. Hnutí podporovali Adolf Loos, Josef Frank a Margarete Schütte-Lihotzky.

Další příklady z té doby ukazují, že družstvo nebylo jen způsobem financování, ale i způsobem společného života:

Freidorf u Basileje (1919–1921): osada Svazu švýcarských konzumních družstev podle návrhu Hannese Meyera. 150 řadových domů a společný družstevní dům s obchodem, sály a školou.
Gartenstadt Falkenberg v Berlíně (1913–1916): zahradní předměstí bytového družstva od Bruna Tauta.
Het Schip v Amsterdamu (1917–1921): dělnický bytový dům spolku Eigen Haard od Michela de Klerka, s poštou a školou v jednom bloku.
Žoliborz ve Varšavě (20. a 30. léta): kolonie Varšavského bytového družstva se školami, knihovnou a prádelnami, na kterých pracovali Barbara a Stanisław Brukalští.

Halen: sousedství jako architektura

Zvláštní místo v této historii má Siedlung Halen u Bernu, kterou v letech 1959–1961 postavil ateliér Atelier 5. Na lesní mýtině vzniklo 79 řadových domů v pěti řadách, uspořádaných kolem malého náměstí a pěších uliček. Součástí osady jsou prádelny, obchod, sportoviště a bazén.

Halen nevznikl jako svépomoc ani jako družstvo. Domy jsou soukromé, ale každý vlastník má 1/79 podílu na ulicích, náměstí a společných zařízeních. Právě to z Halenu dělá trvalý vzor. Ukazuje, že hustá zástavba s promyšleným společným prostorem vytváří sousedství, které funguje už přes padesát let. Rozhoduje uspořádání domů a společného prostoru, ne forma vlastnictví.

Siedlung Halen, Kirchlindach u Bernu (1959–1961) · Architekti: Atelier 5Foto: Ginkgo2g, CC BY 3.0

Druhá vlna: velké organizace a plán

Po roce 1945 se družstevní bydlení na Západě i na Východě stalo masovým, ale každá strana šla jinou cestou.

Ve Švédsku postavila velká družstva HSB a Riksbyggen značnou část poválečného bydlení. Již v roce 1935 vznikl ve Stockholmu Kollektivhuset Svena Markelia a Alvy Myrdal, dům s centrální kuchyní a školkou pro pracující rodiče. V Německu se odborová Neue Heimat stala jedním z největších neziskových stavebníků v Evropě. Po korupčním skandálu v roce 1982 se rozpadla a důvěra ve velké organizace utrpěla.

Ve východním bloku převzal družstva stát. V Československu zavedl zákon č. 27/1959 Sb. stavební bytová družstva. Členové platili podíl podle velikosti bytu, stát dával příspěvek, Státní banka úvěr a národní výbory organizovaly svépomoc. Družstevní majetek byl ale majetkem socialistickým a družstva řídily národní výbory podle hospodářských plánů. V NDR musela dělnická bytová družstva (AWG) pokrýt vlastní prací členů a příspěvky podniků nejméně 15 % nákladů. Od roku 1976 na ně připadalo asi 45 % nové bytové výstavby. V Polsku se družstva stala hlavním stavebníkem bytů ve městech.

Třetí vlna: návrat malých skupin

Od 70. let se iniciativa vrací k malým skupinám obyvatel, které si samy vybírají pozemek, architekta i pravidla společného života.

Sættedammen v Dánsku (1972): první moderní cohousing, 27 domácností se společným domem a společnými večeřemi. Dánský model se rozšířil do Nizozemska, Švédska a USA.
Les Palétuviers v Leondingu u Lince (1975): architekt Fritz Matzinger postavil s budoucími obyvateli atriové domy kolem společného zaskleného dvora. Do roku 2014 vzniklo 36 takových domů, většinou bez developera.
Walter Segal v Lewishamu (1979–1984): 27 domů na pozemcích obce, které si postavili lidé z čekací listiny na obecní byt. Jednoduchý dřevěný skelet nevyžadoval zdění ani betonování. Obec držela polovinu podílu, stavebník druhou, zlevněnou o hodnotu vlastní práce.
Sargfabrik ve Vídni (1996): spolek obyvatel s veřejnými lázněmi a kulturním programem.
Freiburg-Vauban a Tübingen (od 90. let): stavební skupiny na městských pozemcích. Ve Freiburgu vznikl i Mietshäuser Syndikat, který vykupuje domy z trhu do kolektivního vlastnictví.
Curych: nová družstva Kraftwerk1, Kalkbreite nebo mehr als wohnen navazují na tradici sahající do 10. let 20. století.

Spojené státy: ostrovy družstevního bydlení

I v USA má družstevní bydlení dlouhou historii, ale nikdy se nestalo součástí široké veřejné politiky. V roce 1927 postavilo odborové družstvo krejčích pod vedením Abrahama Kazana v Bronxu první byty Amalgamated Housing Cooperative. Kazan pak s odbory postavil asi 40 000 družstevních bytů včetně Co-op City (1971, 15 382 bytů). Byty v těchto družstvech nelze prodat na volném trhu.

Svépomoc má v USA kořeny v době New Dealu. V osadě Penn-Craft v Pensylvánii si od roku 1937 horníci s kvakerskou organizací AFSC stavěli domy sami, spolu s družstevní farmou a obchodem. Dánský cohousing přenesli do USA architekti Kathryn McCamant a Charles Durrett. První realizací byla Muir Commons v Kalifornii (1991). Americké projekty ale financují převážně sami obyvatelé, a proto slouží hlavně střední třídě.

Východ a Západ: kdo rozhodoval

Rozdíl mezi západní Evropou a východním blokem nebyl v myšlence družstva, ale v tom, kdo rozhodoval.

Na Západě zakládali družstva obyvatelé, odbory, spolky nebo obce. Členská schůze rozhodovala o projektu, architektovi i pravidlech. Společné prostory byly součástí myšlenky.
Na Východě zakládaly družstva podniky a národní výbory se schválením státu. Projekty byly typové, vlastní práce často povinná a společný život se nepodporoval.

Po roce 1989 se v Česku družstevní byty většinou převedly do osobního vlastnictví a z družstev se stali hlavně správci domů. Myšlenka bydlení mimo trh, kterou družstva v západní Evropě nesou dodnes, se u nás ztratila.

Co si z toho vzít

Historie družstevního a komunitního bydlení nabízí několik poučení, která platí i dnes:

Bez pozemku a levného úvěru to nejde. Ve Vídni po roce 1918, v Lewishamu i v dnešním Curychu poskytla obec nebo stát pozemek a dlouhodobé financování. Obyvatelé přinesli čas, práci a organizaci.
Svépomoc nahrazuje kapitál, ne odbornost. Vlastní práce funguje, když je stavební systém jednoduchý a vedený odborníky.
Prostor tvoří společenství. Halen, Sættedammen i Les Palétuviers ukazují, že společné náměstí, dvůr nebo jídelna jsou důležitější než velikost bytů.
Samospráva rozhoduje o kvalitě. Kde družstvo řídil stát, ztratilo smysl. Kde rozhodují členové, funguje i po sto letech.

Pro české obce z toho plyne, že navázat lze spíše na první a třetí vlnu než na socialistická stavební bytová družstva. Malé skupiny, pozemek v právu stavby, odborná podpora a jasná pravidla dostupnosti.