Ein öffentliches Gebäude als Teil des Ortes

Veřejná budova nekončí obvodovou zdí

Většina obcí v Česku nestojí před otázkou, zda postavit novou radnici nebo knihovnu. Stojí před otázkou, co udělat s budovami, které už má: se školou z počátku minulého století, s kulturním domem ze sedmdesátých let, se sokolovnou, obecním úřadem v bývalé záložně nebo s knihovnou v přízemí bytového domu. Tyto stavby stárnou, spotřebovávají energii a potřebují opravy. Současně ale nesou něco, co nelze snadno nahradit: jsou místy, kam lidé v obci chodí.

Současný evropský přístup k veřejným stavbám vychází z jednoduché myšlenky: veřejná budova není samostatný objekt. Je součástí každodenního života obce a spoluutváří charakter veřejného prostoru.

Škola se nedá oddělit od svého předprostoru, kde se ráno a odpoledne potkávají rodiče. Knihovna funguje jinak, když stojí na náměstí, než když je schovaná ve dvoře. Kulturní dům a park, který na něj navazuje, se navzájem podporují – nebo si navzájem škodí. Obecní úřad je vstupní branou k veřejné službě a jeho okolí o vztahu obce k občanům vypovídá víc než interiér kanceláří.

Z toho plyne praktický závěr. Pokud obec připravuje rekonstrukci veřejné budovy, nepřipravuje jen opravu stavby. Rozhoduje o podobě místa na desítky let dopředu. Kvalita tohoto rozhodnutí přitom vzniká v řetězci, ve kterém žádný článek nelze přeskočit: kvalitní zadání, kvalitní návrh a kvalitní realizace – a kvalitní architektura vytváří kvalitní místo.

Tři pojmy, se kterými se v evropské praxi setkáte

V zahraničních textech, metodikách i dotačních programech se opakují tři pojmy. Nejde o módní slova ani o samostatné obory. Každý popisuje jiný úhel pohledu na stejnou věc – na to, jak budova slouží lidem a místu.

Civic architecture – architektura veřejných staveb. Označuje budovy, které obec staví a užívá pro společný život: úřad, školu, knihovnu, kulturní dům, sál. Pojem zdůrazňuje, že tyto stavby obec reprezentují a nesou její identitu. Měřítkem jejich kvality není velikost ani nápadnost, ale to, zda jsou otevřené, srozumitelné a zda je lidé berou za své. V praxi to znamená, že veřejná budova má čitelnou adresu a vstup z veřejného prostoru. Její podoba odpovídá měřítku a charakteru obce, nikoli ambici vyniknout. Slouží více skupinám obyvatel a různým účelům během dne i týdne a je dlouhodobě udržitelná provozně i ekonomicky. Obec ji přitom nevnímá jako samostatný majetek, ale jako součást svého veřejného prostor

Placemaking – tvorba místa. Přístup k plánování a úpravám veřejného prostoru, který vychází z pozorování, jak lidé prostor skutečně používají. Rozvíjeli jej od sedmdesátých let mimo jiné Jan Gehl a organizace Project for Public Spaces. Klade důraz na pobytovou kvalitu, bezpečí, rozmanitost činností a vztah budov k prostoru kolem nich. Místo nevzniká jen tím, že se postaví stavba, ale tím, že se v jejím okolí odehrává život.

Human-centered design – navrhování podle člověka. Princip, podle kterého se návrh odvíjí od potřeb a každodenní zkušenosti uživatelů – rodiče, který vede dítě do školy, seniora, který jde na úřad, spolku, který si pronajímá sál. V praxi to znamená rozhovory s uživateli, ověřování předpokladů a navrhování od skutečného provozu, ne od obecného stavebního programu.

Pro obec mají tyto pojmy jeden praktický význam: připomínají, že u veřejné budovy se kvalita neposuzuje jen podle stavebně technického stavu, ale také podle toho, jak budova obci slouží, jak pracuje se svým okolím a jak se v ní cítí lidé, kteří ji používají.

Veřejné budovy jako nositelé identity obce

Veřejné budovy obec reprezentují. Radnice, škola nebo kostel byly po staletí stavbami, podle kterých se místo poznávalo. Nebyly největší, ale stály na významném místě, měly jasný vstup a vztah k prostoru, ze kterého byly vidět. Tento význam se nevytratil. Změnilo se jen to, co od veřejné budovy očekáváme.

Dnes nejde především o reprezentaci moci nebo instituce. Jde o to, zda budova podporuje společný život. Zda je přístupná, srozumitelná a otevřená. Zda se v ní obyvatelé cítí vítaní, ať přicházejí vyřídit žádost, půjčit si knihu, nebo na schůzi spolku. Kvalita veřejné budovy proto není pouze otázkou architektury. Je také otázkou veřejné služby, kterou budova umožňuje.

Tento posun dobře vystihuje evropský rámec kvality vystavěného prostředí. Ministři kultury evropských států přijali v roce 2018 Davoskou deklaraci o kvalitní stavební kultuře (Baukultur). Švýcarský Spolkový úřad pro kulturu z ní v roce 2021 odvodil nástroj, který kvalitu místa hodnotí podle osmi kritérií: správa a řízení, funkčnost, životní prostředí, ekonomika, rozmanitost, kontext, genius loci a krása. Důležité je, že sociální, emoční a kulturní kritéria stojí na stejné úrovni jako kritéria technická a funkční.

Pro obec z toho plyne jednoduchá věc. Rekonstrukce školy nebo kulturního domu se nehodnotí jen podle toho, zda splňuje normy a vešla se do rozpočtu. Hodnotí se také podle toho, zda posílila místo, kde stojí – a zda ji lidé budou používat.

Jak budovy vytvářejí místa

Lidé nevnímají budovu odděleně od jejího okolí. Vnímají cestu k ní, prostor před vstupem, to, zda je kde počkat, zda je vidět dovnitř a zda se z budovy dá vyjít ven. Teprve souhrn těchto zkušeností vytváří dojem, že jde o Místo – a ne jen o adresu, kde se vyřizují věci.

Lidé se zdržují tam, kde je co dělat, kde je kde sedět, kde je vidí ostatní a kde se cítí bezpečně. Veřejná budova je v tomto smyslu silným generátorem života: přivádí lidi v určitou dobu na určité místo. Zda z toho vznikne živý prostor, nebo jen průchod, záleží na tom, jak je řešeno okolí.

Pro posouzení vztahu budovy a okolí pomáhá několik otázek:

— Cesta k budově. Odkud lidé přicházejí, pěšky, na kole, autobusem nebo autem? Je cesta bezpečná pro děti a pohodlná pro seniory?

— Pobytový prostor před vstupem. Je kde se zastavit, počkat, posedět, potkat se? Je místo chráněné před sluncem a deštěm?

— Vztah parteru k veřejnému prostoru. Je přízemí budovy otevřené, prosklené, živé – nebo uzavřené a mrtvé?

—Prostupnost. Lze budovou nebo jejím okolím projít, nebo tvoří bariéru?

—Otevřenost v čase. Používá se budova i mimo úřední hodiny? Mohou školní hřiště, sál nebo knihovna sloužit veřejnosti večer a o víkendu?

Odpověď na otázku, jakým způsobem budova přispívá ke kvalitě veřejného života, se tedy nehledá jen v jejím interiéru. Hledá se v tom, jak budova pracuje se svým okolím.

Nejdůležitější část často leží mezi dveřmi a chodníkem

Největší potenciál veřejných staveb často neleží uvnitř objektu, ale na hranici mezi interiérem a veřejným prostorem. Právě zde se rozhoduje, zda budova působí vstřícně, nebo odměřeně. Zda vytváří místo, nebo jen stojí na pozemku.

Přesto je tato hranice v investičních záměrech obcí často opomíjena. Rekonstrukce budovy a úprava jejího okolí bývají připravovány odděleně, v jiném čase, jiným projektantem a z jiného rozpočtu. Výsledkem je zateplená a technicky bezvadná budova, před kterou zůstává rozpraskaný asfalt, parkoviště u vstupu a lavička bez stínu. Nebo naopak nově dlážděné náměstí, na které budova obrací slepou fasádu.

Rozhraní mezi budovou a veřejným prostorem tvoří několik prvků. Každý z nich je malý, dohromady ale rozhodují o kvalitě celku:

— Vstup – je čitelný z dálky, je jeden hlavní, je krytý před deštěm?

—Předprostor a nástupní plocha – je dost velký pro shromáždění lidí, rodičů před školou, hostů před sálem?

—Pobytové schody, terasa, zídka – je kde sedět bez nutnosti konzumace, je místo osluněné v zimě a stinné v létě?

—Podloubí, lodžie, markýza – chrání přechod mezi venkem a uvnitř, prodlužuje budovu do prostoru?

—Předzahrádka a veřejná zeleň – zmírňuje teplotu, zadržuje vodu, dává měřítko? Kdo se o ni bude starat?

—Bezbariérovost – vede bezbariérový přístup hlavním vstupem, nebo zadními dveřmi?

—Mobiliář a osvětlení – odpovídá skutečnému používání, je jednotný se zbytkem obce?

—Orientační systém – najde návštěvník vstup, úřad, knihovnu bez ptaní?

—Parkování a zásobování – neobsazuje auto místo, které patří lidem?

Dobře řešené rozhraní nemusí být drahé. Často jde o přesunutí parkoviště o dvacet metrů, o otevření jednoho okna v přízemí, o stromy, lavičku a stříšku nad vstupem. Rozhodující je, aby tyto otázky byly položeny včas – v zadání, ne až v průběhu stavby. Pokud zadání řeší pouze budovu, projektant bude řešit pouze budovu. Pokud zadání řeší místo, vznikne návrh místa.

Z toho plyne praktické doporučení: budova a její bezprostřední okolí by měly být řešeny v jednom zadání, i když jejich realizace proběhne v různých etapách.

Technický stav budovy jako základ strategického rozhodnutí

Před každou významnější investicí do veřejné budovy by měla vzniknout odborná analýza jejího technického stavu. To samo o sobě není nic nového – obce běžně objednávají průkaz energetické náročnosti, stavebně technický průzkum nebo revize instalací. Problém je jinde. Výsledkem těchto podkladů bývá seznam závad a odhad nákladů na jejich odstranění. Takový seznam odpovídá na otázku co je potřeba opravit. Neodpovídá na otázku co má budova v budoucnu dělat.

Pokud obec postaví investiční záměr pouze na seznamu závad, výsledkem bývá obnova původního stavu. Budova je zateplená, má nová okna a novou kotelnu, ale funguje stejně jako před čtyřiceti lety. Pokud byla málo využívaná, zůstane málo využívaná. Pokud se obracela zády k náměstí, obrací se k němu zády i nadále – jen s novou fasádou.

Kvalitní analýza proto propojuje několik vrstev:

— Stavebně technický průzkum – stav nosných konstrukcí, střechy, vlhkost, statika, životnost jednotlivých částí.

— Energetické hodnocení – spotřeba, tepelné ztráty, zdroj tepla, možnosti obnovitelných zdrojů a jejich ekonomická návratnost.

—Provozní analýza – jak se budova skutečně využívá, kdo ji používá, v jakém čase, co chybí a co přebývá.

— Požární bezpečnost – únikové cesty, požární úseky, nároky na změnu užívání.

— Bezbariérovost – přístup, pohyb mezi podlažími, hygienické zázemí.

— Technické instalace – elektro, voda, kanalizace, vzduchotechnika, datové rozvody.

— Vztah k okolí – vstupy, předprostor, parkování, zeleň, vazby na veřejný prostor a další veřejné budovy v obci.

Poslední bod bývá v technických průzkumech vynecháván, přestože často rozhoduje o tom, jaký přínos investice obci přinese. Budova v dobrém technickém stavu, ale se špatnou vazbou na okolí, může vyžadovat větší koncepční změnu než budova s vlhkým zdivem, která stojí na správném místě a má dobrou dispozici.

Cílem analýzy tedy není pouze zjistit, co je potřeba opravit. Cílem je pochopit potenciál budovy pro další rozvoj – a zjistit, zda a za jakých podmínek může plnit roli, kterou od ní obec očekává.

Od analýzy k zadání

Analýza má smysl jen tehdy, když se promítne do zadání. Zadání je dokument, kterým obec říká, co od investice očekává – a zároveň nástroj, kterým bude později hodnotit návrh i výsledek. Je to nejlevnější a zároveň nejvlivnější fáze celé investice. Chyba v zadání se v dalších krocích už jen násobí: projektant navrhne přesně to, co bylo požadováno, a zhotovitel postaví přesně to, co bylo navrženo.

Kvalitní architektura proto není jen věcí architekta. Vzniká ve spolupráci zadavatele, projektanta a zhotovitele, a každý článek řetězce má svou odpovědnost. Kvalitní zadání bez kvalitního návrhu zůstane na papíře. Kvalitní návrh bez kvalitní realizace se ztratí v úsporách a změnách během stavby. A kvalitní realizace podle špatného zadání postaví dobře budovu, kterou nikdo nepotřebuje.

Z analýzy by měly vzejít tyto výstupy:

— Definice potřeb obce – co má budova a její okolí v příštích dvaceti až třiceti letech nabízet a komu.

— Provozní požadavky – kdo bude budovu provozovat, v jakém čase, s jakými náklady a jakým personálem.

— Návrh rozsahu rekonstrukce – co je nezbytné, co je žádoucí a co lze vypustit.

— Rozhodnutí o zachování, přestavbě či změně užívání – včetně otevřené úvahy, zda budova pro zamýšlený účel vůbec vyhovuje.

— Návrh etapizace – v jakém pořadí a v jakých celcích investici realizovat.

— Vymezení řešeného území – zda zadání zahrnuje i předprostor, parkování, zeleň a navazující veřejná prostranství.

Na tyto výstupy pak navazují konkrétní kroky: architektonická studie, projekt rekonstrukce, energetická opatření, úprava veřejného prostoru – nebo kombinace všech. Pro větší a koncepčně důležité stavby je vhodné zvážit architektonickou soutěž. Soutěž není formalita ani luxus. Je to způsob, jak obec získá více ověřených řešení jednoho zadání a vybere to, které odpovídá místu nejlépe. Podmínkou je ovšem kvalitní soutěžní zadání – soutěž neopraví nejasný záměr.

Součástí přípravy zadání je také rozhovor s uživateli: s vedením školy, knihovnicí, spolky, provozovatelem sálu, sousedy. Nejde o to, aby každý dostal, co si přeje. Jde o to, aby zadání vycházelo ze skutečného používání budovy, a ne z předpokladů.

Vhodné je také jasně oddělit role. Kdo obci pomáhá připravit analýzu a zadání, by neměl být zároveň tím, kdo podle tohoto zadání v téže věci navrhuje. Nezávislost přípravy je jednou ze záruk, že zadání slouží obci, a ne konkrétnímu řešení.

Etapizace jako součást kvalitního zadání

Malé obce většinou nemohou financovat celkovou obnovu budovy a jejího okolí najednou. Pracují s omezeným rozpočtem, s dotačními výzvami, které mají vlastní pravidla a termíny, a s volebním obdobím, které je kratší než příprava a realizace větší stavby. Etapizace proto není kompromis. Je to běžný a rozumný způsob, jak investici zvládnout.

Riziko nastává tehdy, když etapy nevycházejí z jednoho celkového záměru. Obec pak opravuje to, na co je zrovna dotace: jeden rok okna, druhý rok kotelnu, třetí rok chodník před vchodem. Každý krok je sám o sobě smysluplný, ale dohromady nevytvářejí celek. Některé zásahy se navzájem ruší – nová fasáda se musí znovu otevřít kvůli vzduchotechnice, nový chodník se rozkope kvůli přípojce.

Dobře připravená etapizace odpovídá na tři otázky:

— Co udělat ihned. Zásahy, které zastaví zhoršování stavu (střecha, vlhkost, statika) nebo odstraní bezpečnostní rizika. A také kroky s malými náklady a velkým přínosem pro používání budovy – přesunutí vstupu, otevření přízemí, úprava předprostoru.

— Co lze odložit. Části, jejichž odložení nezpůsobí škodu a nepodmiňuje další kroky. Odložení musí být vědomé a zapsané v záměru, aby se na ně nezapomnělo.

— Které zásahy mají největší přínos. Ne vždy jsou to ty nejdražší. Často jde o úpravy rozhraní mezi budovou a veřejným prostorem, které změní každodenní používání místa za zlomek ceny celkové rekonstrukce.

Základem je jeden celkový koncept, ideálně v podobě architektonické studie budovy a jejího okolí. Ten stanoví cílový stav a jednotlivé etapy jsou pak kroky k němu. Obec tak může čerpat dotace postupně, aniž by ztratila směr, a každý zastupitel i občan ví, kam investice vede.

Etapizace je také příležitostí ověřit si předpoklady. Úprava předprostoru nebo dočasné otevření sálu veřejnosti mohou ukázat, jak lidé místo skutečně používají – a zpřesnit zadání pro další etapy.

Zahraniční inspirace: malé obce, velký dopad

Následující příklady nejsou ikonické stavby velkých měst. Jsou to budovy v obcích s několika sty nebo několika tisíci obyvateli, často rekonstrukce starých škol, stodol a sálů. Spojuje je kvalitní, oceňovaná architektura v malém měřítku, rozpočet úměrný obci a výrazný dopad na komunitní život. A ve všech případech výsledku předcházela pečlivá příprava zadání – nebo ji nahradila dlouhá spolupráce obce, obyvatel a architekta.

Německo: Zehntstadel Steinheim, Bavorsko

Problém. Ve vesnickém jádru Steinheimu u Memmingenu dlouho chátral památkově chráněný desátkový sýpkový dům z roku 1751, později přestavěný na selský dům se stájemi a mlatem.

Řešení. Kancelář Beer Bembé Dellinger stavbu citlivě obnovila a proměnila v obecní komunitní dům. Do bývalých stájí vložila novou dřevěnou konstrukci, díky které bylo možné zachovat střechu i obvodové zdi. Obyvatelé získali 750 m² pro slavnosti, výstavy a přednášky; v sálu slouží hluboké okno jako jeviště. Obnovu podpořil bavorský fond pro památkovou péči částkou 1,02 milionu eur.

Přínos a poučení. Nevyužívaná památka se stala místem setkávání obce. Rekonstrukce ukazuje, že historická budova nemusí být břemenem – pokud zadání hledá novou roli, ne jen opravu.

Rakousko: Dorfzentrum Patsch, Tyrolsko

Problém. Tyrolská obec Patsch nad Innsbruckem potřebovala nové prostory pro obecní úřad, hudební kapelu a spolky. Původní obecní dům u kostela už nestačil a ve středu obce chybělo místo pro společné slavnosti a každodenní setkávání.

Řešení. Soutěži předcházel proces obnovy obce, do kterého se zapojila velká část obyvatel. Soutěž v roce 2015 vyhrály kanceláře Iliova Architektur a Architekturhalle Wulz-König; realizace proběhla v letech 2016–2018. Na severním okraji vznikla nová budova obecního úřadu, která měřítkem i materiálem navazuje na okolní zástavbu, na jižním hudební pavilon. Původní obecní dům byl přestavěn na spolkový dům. Mezi nimi se rozkládá nová náves, která propojuje úřad, kostel a spolkový život.

Přínos a poučení. Projekt získal čestné uznání v Ocenění Tyrolska za novou architekturu 2020. Starý obecní dům nebyl zbořen, ale dostal novou roli a stal se součástí celku. Kvalita výsledku vychází z dlouhé přípravy s obyvateli a jasného zadání soutěže. Patsch ukazuje, že náves vzniká vztahem mezi budovami – starými i novými.

Dánsko: Nørre Vium – vesnice ve škole

Problém. Po sloučení se školou v sousední obci zůstala vesnická škola v Nørre Vium prázdná. Obyvatelé budovy koupili, aniž by měli jasný plán, co s nimi.

Řešení. S architekty Erik Brandt Dam Arkitekter vznikl projekt „Vesnice ve škole“: komunitní, sportovní a kulturní centrum s dětskou skupinou a zázemím pro spolky. Architekti odstranili samostatný ředitelský dům a přilehlý sál, které se obracely zády k hlavní budově, a vybouráním několika stěn odkryli ve staré škole nový sál. Původní dveře, obklady a umyvadla zůstaly zachovány.

Přínos a poučení. Projekt získal ocenění Danish Retrofit Award 2017. Podle architekta byl úspěch dán především včasnou spoluprací obyvatel, uživatelů, architektů a výtvarníka. Někdy přináší největší kvalitu odebrání – méně metrů čtverečních, ale lepší celek.

Weitere Beispiele

St. Gerold und Ludesch, Vorarlberg. In St. Gerold (weniger als 400 Einwohner) vereint das neue Gemeinde zentrum von Cukrowicz Nachbaur Architekten das Gemeinde amt, den Kindergarten und den Dorfladen; vor dem Gebäude entstand ein Dorfplatz mit Brunnen und Baum. Das Bauwerk wurde mit dem österreichischen Staatspreis für Architektur und Nachhaltigkeit ausgezeichnet. In Ludesch schuf das Gemeinde zentrum von Hermann Kaufmann nach zehnjähriger Vorbereitung mit einer Arbeitsgruppe und unter Beteiligung der Bürger den fehlenden Dorfplatz.

Vennesla, Norwegen. Die Bibliothek mit Café von Helen & Hard füllte die Lücke zwischen zwei bestehenden öffentlichen Gebäuden auf dem Platz und verband diese zu einem Kulturhaus. Die hölzerne Loggia am Eingang erstreckt sich über die gesamte Breite des Platzes.

Lekvattnet, Schweden. Die Architekten von Bornstein Lyckefors erwogen zunächst den Abriss einer ungenutzten Schule aus den 1960er Jahren. Eine Untersuchung ergab jedoch, dass sie sich für ein Kulturhaus eignet. Der kostengünstige Umbau gewann den internationalen Wettbewerb „WAN Awards“.

Gabrje, Slowenien. Auf Initiative der Einheimischen bauten die Architekten von KONTRA eine alte Schule zu einem kleinen Kindergarten um, um junge Familien im Ort zu halten. Das Projekt wurde für die EUmies Awards 2026 nominiert.

Aus den Beispielen lassen sich mehrere wiederkehrende Prinzipien ableiten: Die Gemeinde hat klar formuliert, wozu das Gebäude dienen soll; das bestehende Gebäude wurde als Potenzial und nicht als Problem betrachtet; das Gebäude und der davor liegende Raum wurden gemeinsam geplant; und diejenigen, die das Gebäude nutzen werden, wurden in die Planung einbezogen.

Eine hochwertige Sanierung beginnt mit den richtigen Fragen

Die Sanierung eines öffentlichen Gebäudes ist für die Gemeinde eine der bedeutendsten Investitionen. Nicht nur wegen der Kosten, sondern auch, weil das Gebäude die Gestalt des Ortes und das tägliche Leben seiner Bewohner für die nächsten Jahrzehnte mitbestimmen wird. Daraus ergeben sich einige einfache Grundsätze:

— Der technische Zustand ist der Ausgangspunkt, nicht das Ziel. Die Mängelliste sagt, was repariert werden muss. Sie sagt nicht, welche Funktion das Gebäude in Zukunft erfüllen soll.

— Das Gebäude und der öffentlicher Raum bilden eine Einheit. Eingang, Vorplatz, Grünflächen und der Weg zum Gebäude gehören zur gleichen Aufgabenstellung wie das Gebäude selbst.

— Eine hochwertige Aufgabenstellung ist die wichtigste Phase der Investition. Sie ist am kostengünstigsten und zugleich am einflussreichsten. Was darin fehlt, lässt sich später nicht mehr nachholen.

— Hochwertige Architektur entsteht in einer Kette. Eine hochwertige Aufgabenstellung, ein hochwertiger Entwurf und eine hochwertige Umsetzung – erst zusammen schaffen sie einen hochwertigen Ort.

— Die Etappierung erfordert ein einheitliches Gesamtkonzept. Die einzelnen Schritte sind nur dann sinnvoll, wenn sie zum selben Ziel führen.

Beispiele aus kleinen Gemeinde n zeigen, dass eine gut vorbereitete Sanierung weder groß noch teuer sein muss. Oft reicht es aus, rechtzeitig die richtigen Fragen zu stellen: Wem soll das Gebäude dienen? Wie gelangen die Menschen dorthin? Wo treffen sie sich davor? Und was braucht die Gemeinde in zwanzig Jahren, nicht nur heute?

Die Qualität der Umgebung beeinflusst die Lebensqualität. Öffentliche Gebäude und die Räume um sie herum sind der Ort, an dem sich dies in der Gemeinde am deutlichsten zeigt.

Quellen

• Davos Baukultur Quality System – Bundesamt für Kultur (BAK)
• Dorfgemeinschaftshaus Steinheim in Memmingen – Baunetz Wissen
• Zehntstadel Steinheim – Bayern.de
• Dorfzentrum Patsch – nextroom
• [Dorfzentrum Patsch – architek[tour] tirol](https://guide.aut.cc/index.php?id=7011&inc=project)
• Ein Ort der Begegnung – Austria Architects
• Schule lebt als Dorfgemeinschaftszentrum weiter – Troldtekt
• St. Gerold investiert in nachhaltige Gemeinde entwicklung – VOL.at
• Gemeinde zentrum Ludesch – World-Architects
• Bibliothek und Kulturzentrum Vennesla – Dezeen
• Umnutzte Schule ausgezeichnet – Arkitekten
• EUmies Awards – Kategorie „Society“