A public building as part of the local area

Veřejná budova nekončí obvodovou zdí

Většina obcí v Česku nestojí před otázkou, zda postavit novou radnici nebo knihovnu. Stojí před otázkou, co udělat s budovami, které už má: se školou z počátku minulého století, s kulturním domem ze sedmdesátých let, se sokolovnou, obecním úřadem v bývalé záložně nebo s knihovnou v přízemí bytového domu. Tyto stavby stárnou, spotřebovávají energii a potřebují opravy. Současně ale nesou něco, co nelze snadno nahradit: jsou místy, kam lidé v obci chodí.

Současný evropský přístup k veřejným stavbám vychází z jednoduché myšlenky: veřejná budova není samostatný objekt. Je součástí každodenního života obce a spoluutváří charakter veřejného prostoru.

Škola se nedá oddělit od svého předprostoru, kde se ráno a odpoledne potkávají rodiče. Knihovna funguje jinak, když stojí na náměstí, než když je schovaná ve dvoře. Kulturní dům a park, který na něj navazuje, se navzájem podporují – nebo si navzájem škodí. Obecní úřad je vstupní branou k veřejné službě a jeho okolí o vztahu obce k občanům vypovídá víc než interiér kanceláří.

Z toho plyne praktický závěr. Pokud obec připravuje rekonstrukci veřejné budovy, nepřipravuje jen opravu stavby. Rozhoduje o podobě místa na desítky let dopředu. Kvalita tohoto rozhodnutí přitom vzniká v řetězci, ve kterém žádný článek nelze přeskočit: kvalitní zadání, kvalitní návrh a kvalitní realizace – a kvalitní architektura vytváří kvalitní místo.

Tři pojmy, se kterými se v evropské praxi setkáte

V zahraničních textech, metodikách i dotačních programech se opakují tři pojmy. Nejde o módní slova ani o samostatné obory. Každý popisuje jiný úhel pohledu na stejnou věc – na to, jak budova slouží lidem a místu.

Civic architecture – architektura veřejných staveb. Označuje budovy, které obec staví a užívá pro společný život: úřad, školu, knihovnu, kulturní dům, sál. Pojem zdůrazňuje, že tyto stavby obec reprezentují a nesou její identitu. Měřítkem jejich kvality není velikost ani nápadnost, ale to, zda jsou otevřené, srozumitelné a zda je lidé berou za své. V praxi to znamená, že veřejná budova má čitelnou adresu a vstup z veřejného prostoru. Její podoba odpovídá měřítku a charakteru obce, nikoli ambici vyniknout. Slouží více skupinám obyvatel a různým účelům během dne i týdne a je dlouhodobě udržitelná provozně i ekonomicky. Obec ji přitom nevnímá jako samostatný majetek, ale jako součást svého veřejného prostor

Placemaking – tvorba místa. Přístup k plánování a úpravám veřejného prostoru, který vychází z pozorování, jak lidé prostor skutečně používají. Rozvíjeli jej od sedmdesátých let mimo jiné Jan Gehl a organizace Project for Public Spaces. Klade důraz na pobytovou kvalitu, bezpečí, rozmanitost činností a vztah budov k prostoru kolem nich. Místo nevzniká jen tím, že se postaví stavba, ale tím, že se v jejím okolí odehrává život.

Human-centered design – navrhování podle člověka. Princip, podle kterého se návrh odvíjí od potřeb a každodenní zkušenosti uživatelů – rodiče, který vede dítě do školy, seniora, který jde na úřad, spolku, který si pronajímá sál. V praxi to znamená rozhovory s uživateli, ověřování předpokladů a navrhování od skutečného provozu, ne od obecného stavebního programu.

Pro obec mají tyto pojmy jeden praktický význam: připomínají, že u veřejné budovy se kvalita neposuzuje jen podle stavebně technického stavu, ale také podle toho, jak budova obci slouží, jak pracuje se svým okolím a jak se v ní cítí lidé, kteří ji používají.

Veřejné budovy jako nositelé identity obce

Veřejné budovy obec reprezentují. Radnice, škola nebo kostel byly po staletí stavbami, podle kterých se místo poznávalo. Nebyly největší, ale stály na významném místě, měly jasný vstup a vztah k prostoru, ze kterého byly vidět. Tento význam se nevytratil. Změnilo se jen to, co od veřejné budovy očekáváme.

Dnes nejde především o reprezentaci moci nebo instituce. Jde o to, zda budova podporuje společný život. Zda je přístupná, srozumitelná a otevřená. Zda se v ní obyvatelé cítí vítaní, ať přicházejí vyřídit žádost, půjčit si knihu, nebo na schůzi spolku. Kvalita veřejné budovy proto není pouze otázkou architektury. Je také otázkou veřejné služby, kterou budova umožňuje.

Tento posun dobře vystihuje evropský rámec kvality vystavěného prostředí. Ministři kultury evropských států přijali v roce 2018 Davoskou deklaraci o kvalitní stavební kultuře (Baukultur). Švýcarský Spolkový úřad pro kulturu z ní v roce 2021 odvodil nástroj, který kvalitu místa hodnotí podle osmi kritérií: správa a řízení, funkčnost, životní prostředí, ekonomika, rozmanitost, kontext, genius loci a krása. Důležité je, že sociální, emoční a kulturní kritéria stojí na stejné úrovni jako kritéria technická a funkční.

Pro obec z toho plyne jednoduchá věc. Rekonstrukce školy nebo kulturního domu se nehodnotí jen podle toho, zda splňuje normy a vešla se do rozpočtu. Hodnotí se také podle toho, zda posílila místo, kde stojí – a zda ji lidé budou používat.

Jak budovy vytvářejí místa

Lidé nevnímají budovu odděleně od jejího okolí. Vnímají cestu k ní, prostor před vstupem, to, zda je kde počkat, zda je vidět dovnitř a zda se z budovy dá vyjít ven. Teprve souhrn těchto zkušeností vytváří dojem, že jde o Místo – a ne jen o adresu, kde se vyřizují věci.

Lidé se zdržují tam, kde je co dělat, kde je kde sedět, kde je vidí ostatní a kde se cítí bezpečně. Veřejná budova je v tomto smyslu silným generátorem života: přivádí lidi v určitou dobu na určité místo. Zda z toho vznikne živý prostor, nebo jen průchod, záleží na tom, jak je řešeno okolí.

Pro posouzení vztahu budovy a okolí pomáhá několik otázek:

— Cesta k budově. Odkud lidé přicházejí, pěšky, na kole, autobusem nebo autem? Je cesta bezpečná pro děti a pohodlná pro seniory?

— Pobytový prostor před vstupem. Je kde se zastavit, počkat, posedět, potkat se? Je místo chráněné před sluncem a deštěm?

— Vztah parteru k veřejnému prostoru. Je přízemí budovy otevřené, prosklené, živé – nebo uzavřené a mrtvé?

—Prostupnost. Lze budovou nebo jejím okolím projít, nebo tvoří bariéru?

—Otevřenost v čase. Používá se budova i mimo úřední hodiny? Mohou školní hřiště, sál nebo knihovna sloužit veřejnosti večer a o víkendu?

Odpověď na otázku, jakým způsobem budova přispívá ke kvalitě veřejného života, se tedy nehledá jen v jejím interiéru. Hledá se v tom, jak budova pracuje se svým okolím.

Nejdůležitější část často leží mezi dveřmi a chodníkem

Největší potenciál veřejných staveb často neleží uvnitř objektu, ale na hranici mezi interiérem a veřejným prostorem. Právě zde se rozhoduje, zda budova působí vstřícně, nebo odměřeně. Zda vytváří místo, nebo jen stojí na pozemku.

Přesto je tato hranice v investičních záměrech obcí často opomíjena. Rekonstrukce budovy a úprava jejího okolí bývají připravovány odděleně, v jiném čase, jiným projektantem a z jiného rozpočtu. Výsledkem je zateplená a technicky bezvadná budova, před kterou zůstává rozpraskaný asfalt, parkoviště u vstupu a lavička bez stínu. Nebo naopak nově dlážděné náměstí, na které budova obrací slepou fasádu.

Rozhraní mezi budovou a veřejným prostorem tvoří několik prvků. Každý z nich je malý, dohromady ale rozhodují o kvalitě celku:

— Vstup – je čitelný z dálky, je jeden hlavní, je krytý před deštěm?

—Předprostor a nástupní plocha – je dost velký pro shromáždění lidí, rodičů před školou, hostů před sálem?

—Pobytové schody, terasa, zídka – je kde sedět bez nutnosti konzumace, je místo osluněné v zimě a stinné v létě?

—Podloubí, lodžie, markýza – chrání přechod mezi venkem a uvnitř, prodlužuje budovu do prostoru?

—Předzahrádka a veřejná zeleň – zmírňuje teplotu, zadržuje vodu, dává měřítko? Kdo se o ni bude starat?

—Bezbariérovost – vede bezbariérový přístup hlavním vstupem, nebo zadními dveřmi?

—Mobiliář a osvětlení – odpovídá skutečnému používání, je jednotný se zbytkem obce?

—Orientační systém – najde návštěvník vstup, úřad, knihovnu bez ptaní?

—Parkování a zásobování – neobsazuje auto místo, které patří lidem?

Dobře řešené rozhraní nemusí být drahé. Často jde o přesunutí parkoviště o dvacet metrů, o otevření jednoho okna v přízemí, o stromy, lavičku a stříšku nad vstupem. Rozhodující je, aby tyto otázky byly položeny včas – v zadání, ne až v průběhu stavby. Pokud zadání řeší pouze budovu, projektant bude řešit pouze budovu. Pokud zadání řeší místo, vznikne návrh místa.

Z toho plyne praktické doporučení: budova a její bezprostřední okolí by měly být řešeny v jednom zadání, i když jejich realizace proběhne v různých etapách.

Technický stav budovy jako základ strategického rozhodnutí

Před každou významnější investicí do veřejné budovy by měla vzniknout odborná analýza jejího technického stavu. To samo o sobě není nic nového – obce běžně objednávají průkaz energetické náročnosti, stavebně technický průzkum nebo revize instalací. Problém je jinde. Výsledkem těchto podkladů bývá seznam závad a odhad nákladů na jejich odstranění. Takový seznam odpovídá na otázku co je potřeba opravit. Neodpovídá na otázku co má budova v budoucnu dělat.

Pokud obec postaví investiční záměr pouze na seznamu závad, výsledkem bývá obnova původního stavu. Budova je zateplená, má nová okna a novou kotelnu, ale funguje stejně jako před čtyřiceti lety. Pokud byla málo využívaná, zůstane málo využívaná. Pokud se obracela zády k náměstí, obrací se k němu zády i nadále – jen s novou fasádou.

Kvalitní analýza proto propojuje několik vrstev:

— Stavebně technický průzkum – stav nosných konstrukcí, střechy, vlhkost, statika, životnost jednotlivých částí.

— Energetické hodnocení – spotřeba, tepelné ztráty, zdroj tepla, možnosti obnovitelných zdrojů a jejich ekonomická návratnost.

—Provozní analýza – jak se budova skutečně využívá, kdo ji používá, v jakém čase, co chybí a co přebývá.

— Požární bezpečnost – únikové cesty, požární úseky, nároky na změnu užívání.

— Bezbariérovost – přístup, pohyb mezi podlažími, hygienické zázemí.

— Technické instalace – elektro, voda, kanalizace, vzduchotechnika, datové rozvody.

— Vztah k okolí – vstupy, předprostor, parkování, zeleň, vazby na veřejný prostor a další veřejné budovy v obci.

Poslední bod bývá v technických průzkumech vynecháván, přestože často rozhoduje o tom, jaký přínos investice obci přinese. Budova v dobrém technickém stavu, ale se špatnou vazbou na okolí, může vyžadovat větší koncepční změnu než budova s vlhkým zdivem, která stojí na správném místě a má dobrou dispozici.

Cílem analýzy tedy není pouze zjistit, co je potřeba opravit. Cílem je pochopit potenciál budovy pro další rozvoj – a zjistit, zda a za jakých podmínek může plnit roli, kterou od ní obec očekává.

Od analýzy k zadání

Analýza má smysl jen tehdy, když se promítne do zadání. Zadání je dokument, kterým obec říká, co od investice očekává – a zároveň nástroj, kterým bude později hodnotit návrh i výsledek. Je to nejlevnější a zároveň nejvlivnější fáze celé investice. Chyba v zadání se v dalších krocích už jen násobí: projektant navrhne přesně to, co bylo požadováno, a zhotovitel postaví přesně to, co bylo navrženo.

Kvalitní architektura proto není jen věcí architekta. Vzniká ve spolupráci zadavatele, projektanta a zhotovitele, a každý článek řetězce má svou odpovědnost. Kvalitní zadání bez kvalitního návrhu zůstane na papíře. Kvalitní návrh bez kvalitní realizace se ztratí v úsporách a změnách během stavby. A kvalitní realizace podle špatného zadání postaví dobře budovu, kterou nikdo nepotřebuje.

Z analýzy by měly vzejít tyto výstupy:

— Definice potřeb obce – co má budova a její okolí v příštích dvaceti až třiceti letech nabízet a komu.

— Provozní požadavky – kdo bude budovu provozovat, v jakém čase, s jakými náklady a jakým personálem.

— Návrh rozsahu rekonstrukce – co je nezbytné, co je žádoucí a co lze vypustit.

— Rozhodnutí o zachování, přestavbě či změně užívání – včetně otevřené úvahy, zda budova pro zamýšlený účel vůbec vyhovuje.

— Návrh etapizace – v jakém pořadí a v jakých celcích investici realizovat.

— Vymezení řešeného území – zda zadání zahrnuje i předprostor, parkování, zeleň a navazující veřejná prostranství.

Na tyto výstupy pak navazují konkrétní kroky: architektonická studie, projekt rekonstrukce, energetická opatření, úprava veřejného prostoru – nebo kombinace všech. Pro větší a koncepčně důležité stavby je vhodné zvážit architektonickou soutěž. Soutěž není formalita ani luxus. Je to způsob, jak obec získá více ověřených řešení jednoho zadání a vybere to, které odpovídá místu nejlépe. Podmínkou je ovšem kvalitní soutěžní zadání – soutěž neopraví nejasný záměr.

Součástí přípravy zadání je také rozhovor s uživateli: s vedením školy, knihovnicí, spolky, provozovatelem sálu, sousedy. Nejde o to, aby každý dostal, co si přeje. Jde o to, aby zadání vycházelo ze skutečného používání budovy, a ne z předpokladů.

Vhodné je také jasně oddělit role. Kdo obci pomáhá připravit analýzu a zadání, by neměl být zároveň tím, kdo podle tohoto zadání v téže věci navrhuje. Nezávislost přípravy je jednou ze záruk, že zadání slouží obci, a ne konkrétnímu řešení.

Etapizace jako součást kvalitního zadání

Malé obce většinou nemohou financovat celkovou obnovu budovy a jejího okolí najednou. Pracují s omezeným rozpočtem, s dotačními výzvami, které mají vlastní pravidla a termíny, a s volebním obdobím, které je kratší než příprava a realizace větší stavby. Etapizace proto není kompromis. Je to běžný a rozumný způsob, jak investici zvládnout.

Riziko nastává tehdy, když etapy nevycházejí z jednoho celkového záměru. Obec pak opravuje to, na co je zrovna dotace: jeden rok okna, druhý rok kotelnu, třetí rok chodník před vchodem. Každý krok je sám o sobě smysluplný, ale dohromady nevytvářejí celek. Některé zásahy se navzájem ruší – nová fasáda se musí znovu otevřít kvůli vzduchotechnice, nový chodník se rozkope kvůli přípojce.

Dobře připravená etapizace odpovídá na tři otázky:

— Co udělat ihned. Zásahy, které zastaví zhoršování stavu (střecha, vlhkost, statika) nebo odstraní bezpečnostní rizika. A také kroky s malými náklady a velkým přínosem pro používání budovy – přesunutí vstupu, otevření přízemí, úprava předprostoru.

— Co lze odložit. Části, jejichž odložení nezpůsobí škodu a nepodmiňuje další kroky. Odložení musí být vědomé a zapsané v záměru, aby se na ně nezapomnělo.

— Které zásahy mají největší přínos. Ne vždy jsou to ty nejdražší. Často jde o úpravy rozhraní mezi budovou a veřejným prostorem, které změní každodenní používání místa za zlomek ceny celkové rekonstrukce.

Základem je jeden celkový koncept, ideálně v podobě architektonické studie budovy a jejího okolí. Ten stanoví cílový stav a jednotlivé etapy jsou pak kroky k němu. Obec tak může čerpat dotace postupně, aniž by ztratila směr, a každý zastupitel i občan ví, kam investice vede.

Etapizace je také příležitostí ověřit si předpoklady. Úprava předprostoru nebo dočasné otevření sálu veřejnosti mohou ukázat, jak lidé místo skutečně používají – a zpřesnit zadání pro další etapy.

Zahraniční inspirace: malé obce, velký dopad

Následující příklady nejsou ikonické stavby velkých měst. Jsou to budovy v obcích s několika sty nebo několika tisíci obyvateli, často rekonstrukce starých škol, stodol a sálů. Spojuje je kvalitní, oceňovaná architektura v malém měřítku, rozpočet úměrný obci a výrazný dopad na komunitní život. A ve všech případech výsledku předcházela pečlivá příprava zadání – nebo ji nahradila dlouhá spolupráce obce, obyvatel a architekta.

Německo: Zehntstadel Steinheim, Bavorsko

Problém. Ve vesnickém jádru Steinheimu u Memmingenu dlouho chátral památkově chráněný desátkový sýpkový dům z roku 1751, později přestavěný na selský dům se stájemi a mlatem.

Řešení. Kancelář Beer Bembé Dellinger stavbu citlivě obnovila a proměnila v obecní komunitní dům. Do bývalých stájí vložila novou dřevěnou konstrukci, díky které bylo možné zachovat střechu i obvodové zdi. Obyvatelé získali 750 m² pro slavnosti, výstavy a přednášky; v sálu slouží hluboké okno jako jeviště. Obnovu podpořil bavorský fond pro památkovou péči částkou 1,02 milionu eur.

Přínos a poučení. Nevyužívaná památka se stala místem setkávání obce. Rekonstrukce ukazuje, že historická budova nemusí být břemenem – pokud zadání hledá novou roli, ne jen opravu.

Rakousko: Dorfzentrum Patsch, Tyrolsko

Problém. Tyrolská obec Patsch nad Innsbruckem potřebovala nové prostory pro obecní úřad, hudební kapelu a spolky. Původní obecní dům u kostela už nestačil a ve středu obce chybělo místo pro společné slavnosti a každodenní setkávání.

Řešení. Soutěži předcházel proces obnovy obce, do kterého se zapojila velká část obyvatel. Soutěž v roce 2015 vyhrály kanceláře Iliova Architektur a Architekturhalle Wulz-König; realizace proběhla v letech 2016–2018. Na severním okraji vznikla nová budova obecního úřadu, která měřítkem i materiálem navazuje na okolní zástavbu, na jižním hudební pavilon. Původní obecní dům byl přestavěn na spolkový dům. Mezi nimi se rozkládá nová náves, která propojuje úřad, kostel a spolkový život.

Přínos a poučení. Projekt získal čestné uznání v Ocenění Tyrolska za novou architekturu 2020. Starý obecní dům nebyl zbořen, ale dostal novou roli a stal se součástí celku. Kvalita výsledku vychází z dlouhé přípravy s obyvateli a jasného zadání soutěže. Patsch ukazuje, že náves vzniká vztahem mezi budovami – starými i novými.

Dánsko: Nørre Vium – vesnice ve škole

Problém. Po sloučení se školou v sousední obci zůstala vesnická škola v Nørre Vium prázdná. Obyvatelé budovy koupili, aniž by měli jasný plán, co s nimi.

Řešení. S architekty Erik Brandt Dam Arkitekter vznikl projekt „Vesnice ve škole“: komunitní, sportovní a kulturní centrum s dětskou skupinou a zázemím pro spolky. Architekti odstranili samostatný ředitelský dům a přilehlý sál, které se obracely zády k hlavní budově, a vybouráním několika stěn odkryli ve staré škole nový sál. Původní dveře, obklady a umyvadla zůstaly zachovány.

Přínos a poučení. Projekt získal ocenění Danish Retrofit Award 2017. Podle architekta byl úspěch dán především včasnou spoluprací obyvatel, uživatelů, architektů a výtvarníka. Někdy přináší největší kvalitu odebrání – méně metrů čtverečních, ale lepší celek.

Further examples

St. Gerold and Ludesch, Vorarlberg. In St. Gerold (population under 400), a new community centre designed by Cukrowicz Nachbaur Architekten brings together the town hall, a nursery school and a local shop; in front of the building, a village green featuring a well and a tree has been created. The building won the Austrian State Prize for Architecture and Sustainability. In Ludesch, Hermann Kaufmann’s community centre created the long-awaited village green after ten years of planning with a working group and the involvement of local residents.

Vennesla, Norway. The library and café designed by Helen & Hard filled the gap between two existing public buildings on the square, linking them to form a single cultural centre. The wooden loggia at the entrance stretches across the entire width of the square.

Lekvattnet, Sweden. Architects Bornstein Lyckefors initially considered demolishing the disused 1960s school. However, a survey revealed that it was suitable for conversion into a cultural centre. The low-cost conversion won the international WAN Awards competition.

Gabrje, Slovenia. On the initiative of local residents, KONTRA Architects converted an old school into a small nursery school to help retain young families in the municipality. The project was nominated for the EUmies Awards 2026.

Several recurring principles emerge from these examples: the municipality clearly defined the building’s intended purpose; the existing building was viewed as an opportunity rather than a problem; the building and the space in front of it were treated as a single entity; and those who would use the building were involved in the planning process.

A high-quality refurbishment begins with the right questions

The refurbishment of a public building is one of the most significant investments for a municipality. Not only because of the costs involved, but also because the building will help shape the character of the place and the everyday lives of its residents for decades to come. This gives rise to a few simple principles:

— The technical condition is the starting point, not the end goal. A list of defects tells us what to repair. It does not tell us what the building should do in the future.

— The building and the public space form a single entity. The entrance, forecourt, greenery and approach to the building are part of the same brief as the building itself.

— A high-quality brief is the most important phase of the investment. It is the cheapest and, at the same time, the most influential. What is missing from it cannot be added later.

— Quality architecture is created through a chain of processes. A quality brief, a quality design and quality execution – only together do they create a quality space.

— Phased development requires a single overarching vision. The individual steps only make sense if they lead to the same goal.

Examples from small municipalities show that a well-prepared regeneration project need not be large or expensive. Often, it is enough to ask the right questions at the right time: Who is the building intended to serve? How will people get there? Where will they meet in front of it? And what will the municipality need in twenty years’ time, not just today?

The quality of the environment influences the quality of life. Public buildings and the spaces around them are where this is most clearly evident in a municipality.

Sources

• Davos Baukultur Quality System – Federal Office for Culture (BAK)
• Steinheim Village Community Centre in Memmingen – Baunetz Wissen
• Zehntstadel Steinheim – Bayern.de
• Patsch Village Centre – nextroom
• [Patsch Village Centre – architek[tour] tirol](https://guide.aut.cc/index.php?id=7011&inc=project)
• A place for people to meet – Austria Architects
• School lives on as village community centre – Troldtekt
• St. Gerold invests in sustainable community development – VOL.at
• Ludesch Community Centre – World-Architects
• Vennesla Library and Cultural Centre – Dezeen
• Reused school honoured – Arkitekten
• EUmies Awards – Society category